inst.jpg
facebook – kopie.jpg

6. O tom, jak jsem nehledala a našla domov, seznámila se s Helenkou a jak se naše osudy protnuly.

karo_mydlarna_res.jpg
dokumenty_res.jpg
Seděla jsem v kabině náklaďáku. V náručí svírala svého pár měsíců starého syna. Krajina ubíhala. Nechávala jsem za sebou minulost, dům, ve kterém jsem žila, vzpomínky a mířila do neznáma. Zpoza volantu se na mě povzbudivě usmál manžel mé kamarádky. Vezl mě do Mlýna a na korbě celý můj pozemský majetek. S obavami, ale také nadšením jsem se těšila na to, co mě čeká.
Proč jsem opustila dům se lvími hlavami? Byl maličký a nebylo to, z více důvodů, příliš dobré místo pro právě narozené dítě. Navíc jsem pochopila, že s dítětem už se tak jednoduše nebude dát dále věnovat práci stylistky jídla. Náročné focení, natáčecí dny od brzkého rána do pozdních hodin, to by nešlo skloubit s péčí o syna, obzvláště když jsem na to byla sama. Myslela jsem si, že se budu společně s kamarádem věnovat výrobě pohledového betonu, což byl a je můj další koníček, a tudíž jsem potřebovala větší prostor a klidnější místo. Náhoda tomu přála a naskytla se možnost koupit pustovětský mlýn. V den, kdy jsem do mlýna poprvé přišla, byl únor, na všem jemný poprašek třpytivého sněhu, ticho a klid, vůkol nádherná příroda, zkrátka, byla to láska na první pohled.
Když jsem na Stavebním úřadu řešila povolení ke stavebním úpravám ve mlýně, součástí nutných dokumentů byl také souhlas od okresní hygienické stanice. A jak bylo mým zvykem, přinesla jsem mýdlo jako pozornost. Milý pán se zhoupl v kancelářské židli a zeptal se: „Tohle vyrábíte?“ Já na to že, ano, ale že to je jen koníček. On suše poznamenal: „No, kdybyste se rozhodla a chtěla to vyrábět a prodávat, musíte splnit mnoho podmínek. Musíte mít výrobnu a atesty. Tady máte číslo na paní z Krajské hygieny, ta Vám když tak řekne, co je třeba.“ Řekla. A výčet to byl opravdu dlouhý, k čemuž se ještě vrátím.
Tak jsem jednoho jarního odpoledne, svírajíc v ruce klíč, seskočila z korby náklaďáku a stála před zchátralým stavením, ve kterém léta nikdo nebyl. Všude byl nepořádek, na všem pavučiny a vrstvy prachu. Ale prach a pavučiny ukrývaly také spoustu pokladů. Stěhovala jsem se v životě několikrát, do prázdných nemovitostí. Ale pocit ocitnout se v nevystěhovaném domě někoho jiného, mezi jeho osobními věcmi, je přinejmenším zvláštní. Pocit nepatřičnosti, že pronikáte do něčího soukromí, byť už je ta osoba mrtvá. A také podivný, nevysvětlitelný pocit, že jsou vám ty věci důvěrně známé. Prohlížela jsem fotky, záznamy, dopisy, dokumenty, vše pečlivě střežené a uchovávané po desetiletí…
Helenka se narodila v říjnu 1866. O 105 let dříve než já. Jak už jsem vyprávěla, její otec, první pustovětský mlynář, zemřel, když jí bylo necelých 13 let. Matka Marie převzala živnost a mlýn vedla až do domluvené svatby Helenky s Jeronýmem. Před svatbou Helenka samozřejmě pomáhala ve mlýně a také si přivydělávala v mydlárně pana Tolmana v Křivoklátě. Snila o tom mít vlastní mydlárnu, vyrábět mýdla a léčivé masti. Našla jsem mezi dokumenty její zápisky a knížky. Ale osud byl proti. Musela pomáhat ve mlýně, pak se vdát a starat o domácnost. Její sen se definitivně rozplynul. Krátce po skončení války, v říjnu 1919, v nedožitých třiapadesáti letech, 52 let před mým narozením, Helenka umírá. Její sen se nikdy nevyplnil.
Situace s rozjíždějícím se podnikáním, výrobou pohledových betonů, se poněkud zkomplikovala. Pomalu jsem začala přemýšlet, že to nebude ta správná cesta. Jenže co dál? V hlavě mi zněla slova pána z hygieny a prapodivná shoda, že mýdla byla nejen Helenčinou velkou vášní, ale i mou. Zrodila se myšlenka. Že se mydlářství budu věnovat naplno. A zároveň se kruh uzavře. Nebo lépe – vrátím se v historii o desítky let zpět a budu pokračovat tam, kde měla a chtěla začít Helenka. Dělí nás od sebe sto let a spojuje stejný sen. Někdy si říkám, co se za jedno století změnilo, co se událo. Mnoho a nic. Když stojím v bílém plášti mezi svými kádinkami, nálevkami, váhami a knihami o mýdle a o bylinkách, pod klenutým stropem ze sedmnáctého století, mám pocit, jako by těch sto let kouzlem zmizelo. Na zdi visí Helenčin portrét, dohlíží na to, co dělám. Promlouvám s ní. Ona měla sen a žila jiný život, než si přála, já žiju svůj i její sen a život, který mi osud uchystal. Věřím náhodám, věřím, že přesně takhle to mělo být.
A co ten domov? Někdo adoptuje dítě, já adoptovala předky. Nebo jsem se možná jen vrátila v čase. Bydlím v jejich domě s pocitem, jako bych jen navázala přetrženou nit. Jako bych jen odjela na dlouhou cestu a zase se vrátila. Jisté je, že i když jsem nehledala domov, jen místo k žití a práci, domov jsem našla. A to nejen mlýn. Protože i místní, včetně starousedlíků, mě vřele a mile přijali mezi sebe, čehož si hluboce vážím. Nechovají se ke mně jako k přistěhovalci, ale jako k někomu, kdo tu bydlí odjakživa. Mám domov. Poprvé od momentu, kdy jsem opustila rodiče, bydlela na mnoha místech, prošla mnoha životními peripetiemi a zvraty, zažila spoustu věcí, mám pocit, že někam patřím.
13.06.2016 00:08:59
Admin
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one