3. O Pustovětském mlýně.

Historie Pustovětského mlýna počala 18.3.1850, kdy po smrti otce jeden z jeho synů, Josef, toho času tesařský tovaryš, chalupu zdědil. Dle odevzdací listiny z roku 1872 “Po smrti otce svého v mlýn byl přistavěl v ceně 466 zlatých”. Peníze na přestavbu stejně jako na vyplacení svých sourozenců si půjčil. Se svou ženou Marií měli jedinou dceru, Helenku. Když bylo Helence necelých 13 let, otec jí zemřel a obě ženy zůstaly samy s mlýnem a nesplaceným dluhem na krku. Helenka měla sen, který jí ale osud nedovolil vyplnit. O tom si povíme později. Místo toho se, když dosáhla plnoletosti, musela provdat za vybraného ženicha, Jeronýma Kučeru z Městečka, jehož otec dluhy zaplatil a za to na něj Helenka převedla polovinu mlýna. Myslím, že Helenka nežila šťastně. Porodila jedinou dceru, Marii po babičce, a ve svých třiapadesáti letech zemřela. Mlýn zažil největší rozmach právě za působení mlynáře Kučery. Byl to energický a aktivní muž. Mlýnu se v té době dařilo. V roce 1893 se rozhodl ho přestavit na takzvaný umělecký mlýn. Dvě dřevěná vodní mlýnská kola byla v roce 1903 nahrazena Francisovou turbinou a v roce 1910 se zvedal štít a měnila střecha. Mlýn byl dovybaven novými stroji, např. Trierem nebo loupačkou Opitz. Mlecí část až do roku 1923 tvořily jen původní mlecí kameny. Toho roku ke dvěma mlýnským složením přibyla válcová stolice Ganz. Strojní vybavení pak tvořilo tři části: čistící, mlecí a vysévací. Kučera přežil svou ženu o 10 let. Svou jedinou dceru, jež spolu měli, provdal za Josefa Varyše z Lužné, kterého asi zrovna nemusel a tak svůj podíl ve mlýně nedlouho před svou smrtí postoupil nezletilému vnukovi Josefovi. Jeho zeť Josef ve mlýně pracoval, ale mlýn nikdy nebyl jeho. Do toho přišla druhá světová válka a velká povodeň na jaře 1939 která velmi poničila jez, mlýn byl v listopadu 1941 zapečetěn a mletí zakázáno. V poválečných letech se snažil mlýn zprovoznit, ale režim byl proti němu. Zoufale psal dopisy, žádal o finanční pomoc. Uzavření mlýna, stejně tak jako nemoc své ženy Marie, na jejíž léčení si rodina dokonce musela půjčit peníze, Josef starší velmi těžce nesl. Hodně pil a krátce po válce, rok po smrti své ženy také zemřel. Malý Josef, jediný syn Marie a Josefa staršího, se nikdy mlynářem nestal, přestože do něj dědeček Kučera vkládal naděje a doufal, že z něj bude pokračovatel mlynářského řemesla. Poněvadž po uzavření nacisty mlýn nadobro utichl a nikdy se již nerozběhl. Jestli byly po válce malé naděje, rok 1948 je definitivně zmařil. Na některých strojích jsou pečetě s říšskou orlicí dodnes a smutně připomínají osud mlýna a konec řemesla mlynářského v Pustovětech. Mlýnská část pak sice nepracovala a chátrala, ale přesto zůstala dodnes dochovaná v téměř původní podobě. Josef mladší si vzal v roce 1942 Miroslavu Pánkovou z Kalubic a mletí se již nevěnoval, pracoval v zemědělství. Poslední ranou pro mlynářský rod byla předčasná, záhadná smrt Pepíka, syna Josefa a Miroslavy. Odešel z tohoto světa ve svých pětatřiceti letech a maminka smrt svého jediného syna velmi těžce nesla. Taktéž těžce nesla odloučení od své sestry žijící v Ostravě. I svého muže přežila o celých 15 let, kterých většinu strávila sama ve mlýně a až poslední roky v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Mlýn zůstal bez dědice a ona se těsně před svou smrtí podvolila k prodeji. Někdy příště vám povím, jak jsem se ve mlýně ocitla já, co mně na něm učarovalo a co mě se mlýnem spojilo.

Tweet