4. O tom, jak jsem podlehla řemeslu mydlářskému.

Na své úplně první setkání s přírodním mýdlem si pamatuji docela jasně. Mám známou ve Spojených státech, která sama pro sebe a pro své blízké doma mýdla vyráběla. Je to tak deset let, co mi na Vánoce přišel z té dálky balíček a v něm několik mýdel. Vyzkoušela jsem je a byla docela spokojená, ačkoliv ne uchvácená, přiznávám. Byla to však mýdla přírodní, solidní, bez všech těch konzervantů a fujtajblů, jednoduchá, vyrobená podomácku z pár základních tuků a trochy esenciálních olejů.
 
Do té doby jsem samozřejmě, jako téměř všichni (protože boom přírodních mýdel ještě před těmi lety nebyl), používala na mytí prostě nějaké mýdlo, nebo sprchový gel nějakých lepších značek. Umylo mě to, hezky to vonělo a to mi stačilo. O velkém, voňavém a rozmanitém světě přírodních mýdel jsem věděla pramálo, nebo spíš skoro nic, a o chemických hrůzách v kosmetice jakbysmet. Myslím, že člověk, když se začne něčím zabývat, pronikat do hloubky, odhalovat taje a souvislosti, by neměl nikdy zapomenout, že tam, kde stál na počátku své cesty, stojí většina lidí. Protože jedině pak může chápat otázky nezasvěcených. A najednou přijde nějaký moment, popud, který ho nasměruje a určí běh věcí příštích. Snad to může být nazváno osudovým momentem. A tak se začala i moje cesta do říše mýdlových bublin. Zpočátku nejistá a tajemná, ale o to víc vzrušující. Jsem střelec, neuhnu před jakoukoliv výzvou k dobrodružství. Když jsem zkoušela ta mýdla od kamarádky, to jsem ještě tak mocně očarována nebyla. Ten moment měl přijít až později. Živila jsem se jako stylistka jídla. Pak se mi narodil syn. Koupala jsem ho v přírodním mycím gelu, který, jak jsem později, jen co jsem začala chápat celou tu problematiku, zjistila, vůbec nebyl přírodní. Mazala jsem ho běžným miminkovským krémem, prala jsem v běžném pracím prostředku a všechno, co jsem používala z kosmetiky a drogerie, bylo běžné. O jiných alternativách jsem vlastně ani mnoho nevěděla. Denně jsem vylézala z vany nebo sprchy a škrábala si suchou, olupující se kůži, mazala se pleťovými mléky, které to mnoho nezlepšily. Dneska se jen pousměji, protože už vím o trochu víc než tenkrát. Pořád mám tu světlou, citlivou a křehkou pokožku zrzek. Léta mi přibývají, jak říká můj synek zcela nediplomaticky: mami, tobě táhne na padesát! Což je pravda, ale kůži mám hebkou a zdravější než mnohem mladší ročníky. Jenže když člověk neví co a kde má hledat, tak to nehledá. Tu a tam něco vyzkouší, má snahu o zlepšení, pokouší se najít řešení a nakonec se často s mávnutím ruky smíří s lecčím. Ne tak u svých dětí. Synovi, když mu bylo pár měsíců, se objevila na nožičkách zarudlá a loupající se ložiska. Následovala tehdy cesta k dětské doktorce, diagnóza ekzém a v ruce recept na kortikoidovou mastičku. Na otázku, proč se dítěti udělá ekzém, jen pokrčení ramen a nejasná odpověď, že snad ze znečištěného ovzduší, životního stylu, jídla, kosmetiky, přispívá i dědičnost... Mastičku jsme v lékárně nevyzvedli. Ale začala jsem přemýšlet, co v našem okolí a mezi běžně používanými věcmi by mohlo být příčinou, hlavně vše, co přicházelo do styku přímo s jeho pokožkou. Jednou z prvních věcí byla změna přípravku na mytí. A tu jsem si vzpomněla na ta ručně vyrobená přírodní mýdla od kamarádky, která jsem ještě nějaká měla. Ekzém začal mizet a už se neobjevil. Jenže, vozit si mýdla z druhého konce světa mi nepřišlo jako dobré řešení. Když to zvládne kamarádka doma, můžu se o to také pokusit. A tak jsem na kamarádce vyzvídala, jak to dělá, pak objednala několik knih, spoustu surovin a pustila se do výroby sama.
 
Stála jsem na počátku té dlouhé a vzrušující cesty. Před sebou něco, co se mýdlu už docela podobalo, a i když to k dokonalosti mělo ještě hodně daleko, vytvořila jsem to sama a věděla přesně, jak a z čeho. Bylo to v době, kdy už jsem pekla i vlastní kváskový chleba, vařila marmelády, nakládala okurky, ve sklepě se mi sušily klobásy a mnoho dalších věcí jsem dělala sama. Vyrábět vlastní mýdla, jako další produkt, z toho vyplynulo nějak přirozeně a logicky. Zkusím ještě tohle a tamto a jiný poměr olejů a jiné esence, jinou teplotu... Já nadšeně tvořila, mýdel bylo víc a víc a i když jsme se mydlili jak diví, mýdla stále přibývala, a to rychleji, než ubývala. Začala jsem je rozdávat- narozeniny, svátky, pozornosti, návštěvy, Vánoce. Příležitostí se našlo dost. Pak už ale byli namydlení všichni v širokém i dalekém okolí a mě napadlo, že bych vlastně mohla mýdla i prodávat, protože suroviny stojí mnoho peněz a stále jen dávat nešlo. V tu dobu to bylo spíše takové prodávání přebytků kamarádům a jejich známým. Byla jsem na mateřské, částečně pořád příležitostně jezdila na focení a natáčení a věnovala se stylingu jídla. Mýdla nebyla žádný seriózní byznys. Nicméně mě výroba mýdel zcela pohltila. Ono je to takové návykové, pokud máte kreativního ducha a v povaze touhu objevovat, zkoušet a vylepšovat a neustále se učit něčemu novému. A do toho přišly další životní změny a stěhování z kamenného domu se lvími hlavami, z vesnice, kde jsem sice pár let žila, ale vlastně až na dvě výjimky nikoho neznala, do mlýna, který ještě nebyl čarovný, nýbrž opuštěný a zpustlý, ale který se měl stát naším domovem. O tom zase příště...

První mýdla | Původní mydlárna v Mutějovicích

Tweet