Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie.
11. O tom, jak se mýdlo dostalo z Mezopotámie až do Pustovět.
16. 04. 2016, 17:05
Dnes nám kostka mýdla připadá jako úplná samozřejmost, avšak ne vždy tomu tak bylo. Ten kousek hmoty je jedním z nejužívanějších věcí denní potřeby a jeden z nejdůležitějších produktů, jaký kdy byl vyroben. Za poslední dobu jsem prostudovala mnoho materiálu o mýdlech a pro ucelený obraz cesty mýdla bylo nutné osvěžit si i znalosti dějepisu i zeměpisu, znovu si připomenout vyspělost dávných civilizací, odvahu starověkých cestovatelů, dobyvatelů a obchodníků, stejně tak i zhoubný vliv církve v dobách středověku. Cesta to byla dlouhá, trvající mnoho set let. Mohla bych ještě dlouhou dobu bádat v knihách a dávat si do souvislosti dějiny i kulturu národů ve spojitosti s mýdlem a došla bych ke stejným závěrům, jako již mnoho jiných přede mnou. Však i německý chemik Justus von Liebig prohlásil, že: “pomocí sledování spotřeby mýdla je možno zjistit úroveň blahobytu národa. Nejcivilizovanější a nejbohatší národy by jistě byly ty s nejvyšší spotřebou mýdla na hlavu.” Pojďme se tedy podívat, odkud pochází mýdlo a jak se dostalo až k nám.
Bylo, nebylo, psal se rok 2800 před Kristem. Je to tak dávno, že už dnes asi sotva někdo zjistí, kdy přesně a jak to vůbec bylo. Mezi řekami Eufrat a Tigris se rozkládala oblast zvaná Mezopotámie a v této kolébce civilizace se zrodilo i mýdlo. Podobně jako mnoho objevů, to bylo nejspíše náhodou. Víme to proto, že o několik set let později, v roce 2200 př. n. l., nalezli Babylóňané během vykopávek hliněné nádoby, v nichž staří Sumerové, žijící na jihu Mezopotámie , uchovávali či míchali substanci podobnou mýdlu. Sumerové používali rozvinuté formy zemědělství, znali nejen řemesla, ale i základy chemie. Vyvinuli klínopis a do hliněné tabulky vepsali také návod na výrobu mýdla z vody, alkalických žíravin a kassiového oleje (pozn. mohl to být i vavřínový olej, viz níže). Toto pradávné mýdlo však bylo určeno k léčení dermatitid a hojení ran. Vzhledem k tomu, že se starověká Mezopotámie nacházela přibližně v oblasti dnešní Sýrie na dávné obchodní ke Středozemnímu moři, povědomí o mýdle se šířilo do světa rychle.
Kde najdeme další důkazy o existenci směsi podobné mýdlu? V Eberově papyru z doby okolo roku 1550 př. n. l., jsou popisovány lékařské postupy užívané ve starověkém Egyptě a mimo jiné je tu zmínka o směsi živočišných nebo rostlinných olejů a natronu* (viz níže), používané ke koupelím nebo léčbě kožních onemocnění. Některé legendy praví, že královny Kleopatra a Zenobia používaly mýdlo z vavřínového oleje, aby si zachovaly krásnou a mladou pleť a jejich vlasy byly zdravé a zářivé.
*Natron má původ v hebrejském slově pro alkálii neʹther (z toho pak latinský název pro prvek sodík, tedy natrium). Těžil ze dna vyschlých jezer a z břehů Nilu a jednalo se o bílou krystalickou směs hygrogenuhličitanu sodného (okolo 25%), uhličitanu sodného (okolo 4% obsahu) a chloridu sodného. Mírně antiseptický natron sloužil jako exfoliant a vysoušedlo. Dle záznamů z období okolo roku 600 př. n. l. ho Féničané i Egypťané využívali v osobní hygieně, praní, čištění příbytku a ve směsi s tuky také při zpracování vlny a bavlny. A jedlá soda (uhličitan sodný) se k čištění, praní a změkčování vody používá dodnes.
Další záznamy o směsi z kozího tuku a dřevěného popela pocházejí ze starověkého fénického města Týros založeného semitskými kmeny na břehu středozemního moře v Libanonu. Féničané byli zdatní řemeslníci a velmi dobří obchodníci. Od počátku 1. tisíciletí př.nl. podnikali výpravy, zakládali kolonie a převáželi zboží po celém Středozemním moři. V roce 814 př. n. l. založili město Kartágo, dostávají se i do Španělska a severní Afriky. Mýdlo zcela jistě putuje s nimi.
Obchodní trasy Féničanů, ©Pinterest
O mýdle a jeho výrobě na území Řecka jsou zmínky v knize perského alchymisty Ibn- Al Hassana odkazující se na text který napsal řecký alchymista Zosimos z Panopolisu žijící na přelomu 3. a 4. století př. n. l.. Ten v něm popisuje mycí funkci alkalické směsi a předepisuje jí k čištění těla i oblečení. Mýdlo se do Řecka nejspíše dostalo v době bronzové z Mezopotámie po souši přes Turecko, nebo po moři díky Féničanům. Je to mnohem pravděpodobnější než všeobecně známá legenda, kterou mají v oblibě Řekové a tím si připisují vynález mýdla. Ta praví, že na ostrově Lesbos, ležícím v Egejském moři, byla bohům obětována zvířata. Jak byla na kopci upalována, tekl z nich tuk smísený s popelem dolů, kde domorodé ženy praly prádlo v řece. Ty si všimly, že prádlo vyprané v místě, kam stéká nažloutlá hmota je čistší a bělejší. Jiný zdroj tvrdí, že toto se údajně odehrávalo na (smyšlené) hoře Sapo nacházející se kdesi blízko Říma. Podobná historka koluje v různých obměnách a vynález mýdla si připisuje kdekterá oblast. Jisté je, že zvířecí oběti obvykle zahrnovaly pouze pálení kostí a nepoživatelných částí obětovaných zvířat. Poživatelné maso a tuk si lidé raději nechali pro vlastní spotřebu, než aby je obětovali bohům. Objev, že zvířecí tuk a popel spolu reagují, se zajisté udál třeba při vaření. Nějaké Sumerské ženě přetekl hliněný hrnec, ve kterém na otevřeném ohni vařila tučné maso, tuk se smíchal s popelem a když pak hrnec myla, všimla si, že voda pění a zbytky jídla se lépe čistí...
První historická zmínka o Galii osídlené keltskými kmeny pochází z doby okolo roku 600 př. n. l., kdy řečtí osadníci založili na jižním pobřeží země kolonii jménem Massalia (dnešní Marseille). Je známo, že Keltové nabyli mnoha svých dovedností díky vlivu středomořských civilizací, především řecké, etruskéa fénické. Řekové do země dováželi různé zboží, pravděpodobně i mýdlo, je však možné, že ho do Galské Massalie přivezli již Féničané. Každopádně je to oblast s velmi příznivou půdou a podnebím pro rozšíření pěstování olivovníků, které se po celém středomoří z oblasti své domoviny rozšířily a také se zde započala výroba rostlinné sody – což jsou dvě hlavní přísady potřebné k výrobě mýdla. I když to trvalo ještě dalších více než tisíc let, než zde začala výroba, základy pro mýdlařský průmysl v Marseille (Savon de Marseille) byly položeny.
Záznamy o mýdle se dochovaly i z dob rané říše Římské. Řekové v 6. stol. př. n. l., jak už jsme si řekli, kolonizovali Massalii, ještě předtím, v 8. stol. př. n. l. kolonizovali Itálii. Zhruba tam se datuje i vznik Etruské říše, která dosáhla vrcholu ve 4. stol. př. n. l kdy postupně splynula s Římem, respektive Řím z ní vzešel. Historie dále zmiňuje vykopávky v Pompejích, zničených sopečnou erupcí Vesuvu v roce 79 n. l., které odhalily manufakturu na výrobu mýdla, což by dokazovalo, že výroba mýdla zde byla ustálená. V ruinách byly nalezeny zbytky kusového mýdla, které ale sloužily spíše k praní látek než osobní očistě, neboť Řekové a Římani k mytí upřednostňovali olivový olej a parfémové oleje a extrakty, které si po parní lázni vtírali do kůže a následně seškrabovali k tomu určenými kovovými nástroji, pískem nebo pemzou. Nejen ženy, ale hlavně římští muži byli posedlí péčí o tělo a o vlasy. O tmavé vlasy pečovali pomocí antimonitu smíchaného s živočišným tukem, o plavé pak směsí kozího tuku a bukového popela (tedy směsí podobné mýdlu) pomocí nějž tvořili a fixovali složité účesy. Až Gaius Pilinius (23-79 n. l.) ve své encyklopedii Historia Naturalis popisuje tyto směsi, které prý vynalezli Galové (Keltové) a Germáni. V knize 28, kapitole 51 doslova píše: "Prodest et sapo, Galliarum hoc inventum rutilandis capillis. Fit ex sebo et cinere, optimus fagino et caprino, duobus modis, spissus ac liquidus, uterque apud Germanos maiore in usu viris quam feminis."
(A také je tu mýdlo (sapo), vynález Galů, který jejich vlasy činí zářivé. Je vyrobeno z loje a popela, nejlepší je dřevo z pobřeží a lůj z koz, a existuje ve dvou formách, pevné a tekuté; mezi Germány je používáno jak muži, tak ženami.)
Později, v druhé polovině 2. století, se o mýdle zmiňuje Aretaeus, řecký lékař z Kappadokie, praktikující v Římě a Alexandrii, který zaznamenal, že „Galové tyto alkalické směsi ze zvířecího tuku smíseného se solí tvarují do koulí a říkají jim saipo“. I Alexandrijský lékař Galenos z Pergamu v roce 164 n. l. upozornil na čisticí schopnost mýdla, navíc rozlišil, že Germáni mají nejlepší mýdlo a druhé nejlepší pochází od Galů. V tu dobu se také mydlářství stalo řemeslem.
Odkud tedy pochází latinské slovo „sapo“? Pravděpodobně bylo převzato z raně germánských jazyků a je příbuzné s latinským „sebum“ (lůj/tuk).
Je těžké vystopovat, kudy přesně vedla cesta mýdla z jeho kolébky v jižní Mezopotámii, pokud to opravdu bylo tam, ale dějiny osidlování, zakládání kolonií a data zaznamenaná v historii nám v tom do jisté míry mohou pomoci. Oprášíme-li znalosti z dějepisu a zeměpisu, můžeme odhadnout, že z Mezopotámie (do oblasti dnešní Sýrie) se mýdlo díky Sumerům dostalo k Féničanům (do oblasti dnešního Libanonu), a také na jih do Egypta, do Řecka a díky nim k Etruskům (do oblasti dnešního Toskánska). Řím byl založen právě Etrusky a je nejasné, zda mýdlo Římané už znali, nebo se o něm dozvěděli později od Řeků. Obě varianty by teoreticky byly možné. Sami ovšem tvrdí, že se o mýdle dozvěděli od Galů. Ke Galům (oblast dnešní Provence) ho přivezli Řekové, případně již Féničané, kterým za mýdlo vděčí Španělé. Je ale také možné, že se objev substance vzniklé smísením tuku s alkálií udál souběžně a nezávisle na sobě na různých místech. Tak či tak, mýdlo se díky objevování, osidlování nebo kolonizaci velmi pozvolna rozšiřovalo po celém evropském kontinentu.
©Google ©carovnymlyn
Z historie víme, že každá novinka byla přijímána pomalu a s nedůvěrou, bylo tomu tak i u mýdla, které mělo podivnou, hnědošedou, nebo hnědozelenou barvu a často nelibě zapáchalo. Ale fungovalo, a proto to byl velmi ceněný produkt. Mýdlo, jako mnoho věcí, bylo zpočátku obchodní komoditou a nebylo v zájmu těch, kdo ho dováželi, prozradit recept na jeho výrobu. Od starověku po takzvané Hedvábné stezce putovalo zboží z východní Asie, přes střední Asii až do Evropy. Karavany naložené bohatstvím putovaly z té velké dálky a dovozci nejenže s sebou brali zboží, ale často se jim podařilo zjistit i metody, jak je vyrobené a ze surovin a s nářadím, které měli v domovské vlasti k dispozici, se pokoušeli toto zboží nebo jeho podobné varianty zhotovit. Nebylo také ničím neobvyklým, když s sebou brali i místní řemeslníky. V Evropě se první velké manufaktury vyrábějící olivové mýdlo na mytí i praní objevily v 8. století ve Španělsku a Itálii, v zemích s bohatou úrodou oliv a situované ve městech, kde se nacházely olejny. Malaga, Cartagena, Alicante či Burgos, hlavní město Kastilie a velké to středisko řemesel a obchodu. Arabský vliv je zde hodně patrný, islámští řemeslníci tu pracovali ve službách křesťanů. Originální receptura Aleppského mýdla (původního mýdla ze Sýrie, o kterém ještě budu psát) vedle olivového oleje obsahuje menší či větší podíl oleje vavřínovho. Jelikož ve Španělsku a Itálii nebyl v dostatečném množství dostupný, k výrobě se nepoužíval, v receptuře byl vynechán a mýdlo se vyrábělo pouze z oleje olivového. Vzniklé mýdlo bylo velmi jemné a kvalitní a čistě bílé zůstalo i po dlouhém zrání. Svou kvalitou mýdla z oblasti Kastilie převyšovala mýdla z jiných oblastí a postupem doby se pro veškerá čistě olivová mýdla ustálilo označení mýdlo kastilské.
Nic ale netrvá věčně. Nastal pád Římské říše. Nějakou dobu po jejím rozpadu se ve vládnoucích germánských vrstvách západní a střední Evropy udrželo povědomí o antickém životním stylu, který vládci obdivovali, ale nedokázali udržet. Ještě v 8. století se stavěly v některých jihoevropských palácích teplé i studené lázně a panovníci se pravidelně koupali. Ve východní Evropě, na území ovládaném byzantským císařem, v Konstantinopoli, byla situace lepší, tam navázali z hlediska čistoty na tradice starověkého Řecka. Existovaly oblasti, kde to nebylo s osobní hygienou tak zlé. Celkem unikátní zprávy jsou z vikingského prostředí. Ve staré norštině se sobota označovala jako laugardagr, což v překladu znamená den koupele. Normani (což byli vlastně Vikingové), kteří dobyli Anglii a žili tam po staletí, si prý česali vlasy, v sobotu se koupali a dokonce měnili často šaty za čisté. Středověcí rytíři odvrhli odkaz starověkého Říma a budovali si vlastní svět křesťanských válečníků. Důvod katastrofálních hygienických poměrů tkvěl ovšem nejen v celkovém kulturním a hospodářském úpadku společnosti, ale byl důsledkem scestné ideologie hlásané církví. Pouze ten, kdo byl chudý, hladový a špinavý, byl považován za pokorného, jehož spasí Bůh. Bohatství, rozmařilost (a tedy i čistota) byly podle křesťanských myslitelů hříchem a vedly k věčnému zatracení. Hříchem bylo ve středověku téměř vše, co souviselo s péčí o tělo a za rozmařilost se považovalo i časté koupání. Lidé chodili v nepraných šatech, odpadky odhazovali kolem sebe a jen občas se umyli. Lépe řečeno myli si ruce a obličej. Zato zbytek těla se s vodou setkával ještě ve 12. a 13. století jen zřídka. Protože se lidé nemyli, mýdla nebylo třeba a zájem o něj na dlouhou dobu opadl.
Stejně jako i v jiných oblastech všedního života se prvým impulsem ke změně k lepšímu staly křižácké války. Od konce 11. století se lidé ze západní a střední Evropy potkávali s kultivovaným prostředím byzantského císařství a bagdádského chalífátu. Díky monopolu italských kupců na obchod s Východem se nové vzory životního stylu šířily nejprve v bohatých italských městech. Primát patřil Benátkám, které po mnoho století ovlivňovaly módu a životní styl vyšších vrstev v celé křesťanské Evropě. Výroba mýdla byla opět na vzestupu. Po Hedvábné stezce bylo z Aleppa i jiných oblastí mýdlo dováženo, ale také v Evropě vyráběno. Společně s italskou Neapolí, Savonou, Janovem, Boloňí a Benátkami se stalo Španělsko největšími producenty mýdla, které se vyváželo do celé Evropy. Výroba mýdla vzkvétala, čile se s ním obchodovalo a ve 12. -13. století počala výroba mýdla i v Marseille, kde pro to byly ty nejpříhodnější podmínky. Z Francie přešla tradice výroby mýdla do Anglie, avšak pro nedostatek olivového oleje, který bylo nutno dovážet se mýdlo vyrábělo i z jiných, zejména živočišných tuků, nebo kombinace živočišných a rostlinných tuků. Také v marseillských manufakturách byl často olivový olej nahrazován či doplňován zejména palmovým, ale také kokosovým olejem a je tomu tak podnes.
V 16. století se začaly Evropou šířit rozmanité protestantské náboženské směry. I ty přijaly mezi základy víry zdrženlivost a skromnost, ale na rozdíl od učení katolické církve ji viděli především v pokoře duchovní. Evangelické církve byly pragmatické a většina luteránských kazatelů tvrdě kritizovala okázalé projevy víry, jako bylo nošení špinavých oděvů. Právě protestantské rodiny se začaly vyznačovat pečlivou čistotou.
Teprve po třicetileté válce se všeobecně změnil postoj k hygieně. Důvodů bylo několik – oslabení pozice církve a tím také odklon od dodržování postních příkazů, růst celkové vzdělanosti, vliv dobové medicíny, která objevila spojitost mezi nebezpečnými chorobami a prostředím špíny, a také proměna životního stylu. Ovšem i tak trvalo ještě dlouho, než si evropská společnost osvojila mytí a další hygienické návyky jako běžnou součást svého každodenního života. Po dvaceti stoletích dosáhla evropská společnost hygienické úrovně lidí ve starověku. Pokrok moderní doby tkvěl vlastně jen v návratu k tomu, na co lidstvo zapomnělo.
Kostka mýdla byla ovšem stále artikl drahý a pro většinu lidí nedostupný. V počátcích výroby si manufaktury a malé továrny držely na výrobu monopol a postupy výroby tajily. Poptávka po mýdle byla velká a cena stále poměrně vysoká. Ke zmýdelňování tuků bylo zapotřebí alkálie, sody, která byla vyráběna spalováním rostlin rostoucích na mokrých a slaných půdách. Popel byl poté kalcinován a vyluhován. Vzniklý produkt obsahující podle místa původu od 3 do 30% Na2CO3, byl dostupný jen v omezeném množství a jeho cena vysoká. V 18. století, se zvýšenou poptávkou zejména po skle, mýdle a textilu, přestaly dostupné zdroje sody dostačovat. Proto r. 1775 Francouzská akademie věd vyhlásila soutěž o nejlepší postup, jak z dostupných surovin vyrobit sodu. Soutěž vyhrál francouzský lékař Nikolas Leblanc, jemuž vděčíme za vynález hydroxidu sodného. Cena mýdla tím rapidně klesla, a mýdlo se tak stalo dostupnější pro ještě více lidí. Mýdlo dále procházelo vývojem a koncem 17.století ve své knize Le Parfumeur Royal popisuje Simon Barber první parfémovaná mýdla.
S rozvojem moderních znalostí chemie, odhalením chemických vzorců zmýdelnění a tím i vztahů mezi glycerolem (alkoholem), tuky a jednotlivými mastnými kyselinami, bylo možné vyrobit jednodušeji a efektivněji jednotlivé komponenty potřebné pro průmyslovou výrobu mýdla. V roce 1806 William Colgate založil v New Yorku koncern vyrábějící mýdlo nazvaný Colgate & Co. Tím se počátkem 19. století započala průmyslová výroba mýdla. V roce 1872 dodal Colgate na trh první moderní parfémované mýdlo.
Trochu stranou zůstává Asie. Informací z těchto oblastí moc nemáme. Mýdlo z tuku a alkálie se do Číny dostalo až v moderní době. Ze starověké Číny pochází zmínka o čistící směsi podobné mýdlu vyrobené rostlin. Také v dalších oblastech světa byly k očistě nebo praní používány různé rostliny obsahující saponiny, tedy látky s vodou reagující podobně jako mýdlo. Pro celkový obraz bych se i o nich ráda krátce zmínila.
Jednou z nich je mydlice lékařská (Saponaria officinalis). Její anglické jméno soapwort odpovídá českému názvu „mydlice“ a dostala je pro svou vlastnost podobnou mýdlu. Po mnoho staletí se místo drahého mýdla používala. Mydlici pravděpodobně přivezli do Británie Římané, kteří ji využívali na změkčování vody. Na Středním východě se mydlice běžně používá jako pročišťující prostředek a jako léčivá bylina s hojivými účinky při kožních nemocech, jako jsou např. ekzémy nebo akné. Teplé a tropické oblasti celého světa jsou domovinou další rostliny, stromu nazvaného Mýdelník (Sapindus), jehož plody, respektive jejich slupky/skořápky, nazývané mýdlové ořechy, také obsahují velké množství saponinu. Mýdelníky se pěstují již od starověku.
Na Africkém kontinetu je rozšířené a tradiční černé mýdlo původem ze Západního pobřeží, nazvané anago nebo také alata samina či ose dudu. Po dlouhou dobu bylo používané spíše na léčení kožních problémů, ekzémů nebo poranění. Africké ženy vyráběly a vyrábí toto mýdlo z rostlinného materiálu, plantainů, kokosových slupek, palmových listů a kůry stromů máslovníku afrického ( strom Butyrospermum parkii ) Suroviny jsou sušeny na slunci a poté opečeny, což jim dá tmavou zlatou barvu. Následně je přidána voda a oleje, jako kokosový nebo palmový a bambucké máslo. Mýdlo se pak nechává ustálit a uzrát.
Schichtovo mýdlo s jelenem, ©davnonedavno.blogspot.com
Jak to bylo u nás? Na našem území byla výroba mýdla běžnou součástí práce hospodyněk, ale již v době lucemburské vzniklo nové řemeslo, mydlářství. Poprvé začalo mýdlo pronikat na území českého království ještě v době, kdy na trůnu usedali Přemyslovci, a to ze saské Pirny, která získala privilegium vyvážet mýdlo do českých zemí. Za panování krále Jiřího z Poděbrad, konkrétně v roce 1464, pak vznikl v Praze první mydlářský cech a mydlářské řemeslo se začalo rozšiřovat. Řemeslníci zakládali malé manufaktury, zásobující především své okolí. Přesto si české ženy vyráběly mýdlo samy doma až do období před vypuknutím první světové války.
Císař Josef II., který panoval v letech 1780-1790 pokračoval v reformách, započatých jeho matkou Marií Terezií. Reformy, zvané také josefínské nebo osvícenské, znamenaly mnoho změn ve správě státu, hospodářství i kultuře. Vdečíme mu mj. za zavedení povinné školní docházky, nebo zrušení nevolnictví. Za jeho panování, přesněji v roce 1783, bylo mydlářství a svíčkářství jakož i výroba loje zbaveno veškerého omezení a jejich výroba a prodej povolena každému. Dokladuje to nařízení vydané 27. června 1788, jehož originál mi zdobí zeď v mydlárně Čarovného mlýna.
Nařízení 1783, ©carovnymlyn | Josef II. ©madmonarchist.blogspot
Průmyslová výroba mýdla u nás je spojena především se jménem Georg Schicht. Tento sedlák, řezník a uzenář z Rynoltic u Liberce se v Mimoni naučil mnoha tajům mydlářského umění a 6. července 1848 se stal majitelem koncese na výrobu mýdla. To byl den, kdy se zrodila slavná firma Schicht. Původně Georg Schicht mýdlo vyráběl s rodinou ve sklepě svého rynoltického domu. A dařilo se – v roce 1867 si postavil nový dům, v roce 1872 otevřel novou varnu mýdla. Od roku 1878 převzali firmu Georga Schichta jeho čtyři synové. Jeden z nich, Johann Schicht, přišel už v roce 1873 s návrhem zřídit výrobu mýdla v Ústí nad Labem, kde v té době žilo asi 12 tisíc obyvatel. Nejprve neuspěl… Než se v Ústí mýdlo začalo skutečně vyrábět, byly ve hře i jiné lokality na českém severu. Jenže ve Starém Městě na Děčínsku obecní radu vyděsila představa kouřícího komína a zápachu z varny mýdla. Johann Schicht a jeho bratři uvažovali i o Trmicích, ale ani tam se neuchytili. Nakonec zvítězila lokalita v dnešní ústecké čtvrti Střekově. Tady se roku 1882 začala stavět továrna, která v prvopočátcích měla dvě budovy, jeden komín a kůlnu… Firemní kronika o oné době říká: „Od roku 1885, kdy bylo zaměstnáno deset dělníků a dva úředníci, nastal prudký rozvoj podniku. Kromě mydlárny se rozšířil o svíčkárnu, provoz na zpracování palmojádra, výrobu vodního skla, kartonážku, stearinku, glycerinku, strojírnu a kovárnu. Současně byly zřízeny vlečka, vodárna na Labi, vlastní elektrárna sloužící i k veřejnému osvětlení. Firma vlastnila uhelné doly. V roce 1906 byla založena filiálka v Moravské Ostravě. Z původního místa působení, z Rynoltic, se stal pobočný závod. Zde i v Ústí byly provozy průběžně modernizovány.“ V roce 1911 byla uvedena do provozu ztužovna tuků, první v Evropě, čtvrtá ve světě. Dva roky poté vyrostla nová kotelna s komínem, nejvyšším v celé rakousko-uherské monarchii. Podnik měl 3 500 zaměstnanců. Denně přicházelo 5 000 objednávek s celkovým počtem 100 000 zákazníků. Akciová společnost Georg Schicht se stala největším podnikem svého druhu v Evropě. V roce 1946 byla firma znárodněna a vznikl n. p. Severočeské tukové závody, které byly do roku 1990 součástí koncernu Tukový průmysl v Praze. V tomto roce byl vytvořen samostatný státní podnik, který se v roce 1992 stal akciovou společností s názvem Setuza a. s. Ústí nad Labem. Obchodní značka Schicht přetrvala ještě pět let po znárodnění - do roku 1951. Dnes je tedy už šest desetiletí minulostí. Přesto však zůstala v povědomí dříve narozených Čechů a Češek dodnes spojena s mýdlem a zejména s tradičním ústeckým hitem, kterým bývalo mýdlo „s jelenem” určené k praní prádla.
Johann Schicht, ©wikipedia | Originál účet Schicht, ©carovnymlyn
Slavnou mydlářskou rodinou byli i Pilnáčkovi z Hradce Králové. Historie se započala narozením malého Matěje v roce 1795 v Kuklenách. Matěj se v roce 1812 vyučil mydlářem a založil vlastní dílnu. V roce 1854 v rodinném řemesle pokračuje jeho syn Václav a poté vnuk Matěje, Josef, který díky manželčině věnu koupil v roce 1882 dům s mydlářskou dílnou na Velkém náměstí č.21. Dílnu zmodernizoval a rozšířil. Po Jubilejní zemské výstavě konané v Praze roku 1891, které se zúčastnil s velkou expozicí a na které vyhrál stříbrnou medaili, zájem o jeho mýdla velmi vzrostl a dílna na náměstí tak přestala svou velikostí i kapacitou stačit. Odvážně tedy roku 1895 koupil pozemky na Pospíšilově třídě a začal zde budovat továrnu, která byla roku 1899 dostavěna. V rodinné tradici pokračoval i Josefův syn, Josef V. B. Pilnáček, pilně pracuje a roku 1912 ho otec učinil svým společníkem. Mladý Josef byl velmi aktivní, cestoval po Evropě a získával zkušenosti, které uplatnil v rodinném podniku. Továrna je tak postupně rozšiřována, modernizována a používá špičkovou technologii výroby. Sortiment se rozšiřuje a před válkou továrna kromě mýdla varábí i svíčky, voňavky, sodu, glycerin… Pracovitost dědy i otce zdědil další potomek, syn Josef P. Z. Pilnáček, který se stal společníkem v roce 1930. Pilně studoval školy doma i v zahraničí a upatňil i své znalosti z evropských továren, kam jezdil na zkušenou. Přestože růst továrny zbrzdila 2. světová válka, Josef se po jejím skončení v roce 1945 opět vrhl do práce a továrnu dále rozvíjel. Vše však ukončil únor 1948. Rodině byl zabaven majetek a zakázán vstup do továrny. Josef V. B. Pilnáček byl roku 1949 zavražděn a jeho syn uvězněn a po propuštění vystěhována i s rodinou na samotu do Orlických hor. Z továrny byly postupně vystěhovány stroje, byla zastavena výroba mýdla a do prázdných budov byla přesunuta firma Tesla a výzkumný ústav. V roce 1992 byl sice majetek potomkům rodu navrácen, avšak nebylo již na co navázat, v čem pokračovat. Hodnoty vybudované předešlými generacemi byly nenávratně zničeny. Budovy byly většinou vráceny ve špatném stavu, léta neudržované, nerozvíjené, neopravované. Tím skončila slavná firma Pilnáček.
Dalším velkým výrobcem mýdla byl Rakovnický mydlář František Otta. Popsal stav mydlářských dílen v Praze roku 1861 takto: "Získat učební místo nebylo lehké. Chodili jsme s tatínkem po pražských mydlářích a kolikrát jsme vešli do dílny nízké, začouzené, nikdy nevětrané a škaredě páchnoucí. Až se tatínek lekal, že by jeho syn měl být v takové lidomorně."
Koncem šedesátých let 19. století získal Otta místo v pražské továrně na mýdlo a začal dobře vydělávat. Šance postavit se na vlastní nohy se mu naskytla v roce 1875, kdy zjistil, že v Rakovníku je k pronájmu mydlářská dílna. Otta se tam tedy přestěhoval a dílnu si pronajal. Časem pak své výrobky dodával i do některých měst v širším okolí. Dílna už nestačila, a tak Otta postavil za městem novou. Využil přitom parního stroje.
V roce 1925, dle dochovaných záznamů Ing. B. Šetlíka v Chemických listech, bylo v Čechách vedle nespočtu malých podniků i 43 poněkud větších. Mezi ně patřily zmíněné tři - Pilnáček, Schicht a Otta, dále například Saponia v Neratovicích, Krček, Hellada, Bratři Kuželové a Fr.Procházka v Praze, Lola v Sedlci u Prahy a další.
To už jsme za humny! A proto zmíním i mydlárnu Tolmanů v Křivoklátě. Její vznik se datuje již od roku 1806, kdy Václav Tolman st., mydlář, postavil nový dům v Křivoklátě, v části Budy pod hradem, a zařizuje zde mydlárnu. V živnosti mydlářské pokračují v průběhu předminulého století čtyři generace potomků, dědících tuto dílnu. Základem výroby v té době bylo hlavně mýdlo pro praní i pro osobní hygienu. Jako poslední tam pracoval Alois Tolman, který v r. 1919 předal živnost i s obchodem synovi Otakarovi. Otakar vybudoval závod nový vybavený průmyslovou technologií a umístěný u železniční stanice. Ten pokrýval zvýšenou poptávku po mýdle a pracích prostředcích až do roku 1948, kdy byl nejprve znárodněn a posléze zastavena výroba.
Prošli jsme spolu dlouhou cestu, dozvěděli se o vzestupech a pádech mýdla, té milované i zatracované kostky, která nás od počátků civilizace provází. A už jsme zpět v mýdlové laboratoři v Čarovném mlýně! Tady byla mydlárna vybudována po roce 2009 a má daleko k páchnoucím provozům, jaké známe z historie, ale i k novodobým továrnám, kde se mýdlo vyrábí moderně z chemicky zpracovaných komponentů a za použití další chemie. Tradiční mydlářství v posledních letech zažívá velkou renesanci a novodobí mydláři, mě nevyjímaje, si berou to nejlepší z moderní vědy i poznatků historie. Mají k dispozici nepřeberné množství cenných a kvalitních surovin a to jak olejů a tuků, tak i vůní, esencí, barviv a mnoha dalších materiálů, o kterých se našim předkům ani nesnilo. Za pomoci moderních přístrojů a vědy, ve spojení s tradiční a tisíce let starou metodou prostého smíchání tuku a zásady vznikají v současnosti jak celkem jednoduché, tak velmi komplikované mýdlové kreace. Moderní drobní mydláři navracejí řemeslu tvář a poctivost a jejich výrobky v sobě snoubí to nejlepší z obou světů, jsou přírodní a zároveň sofistikované.
Komentáře
Diskuze je prázdná.