16. O tom, co to je a jak vzniká mýdlo.

Přijela si v létě ke mně pro mýdla a na návštěvu rodina s dětmi. Rozhlíželi se, nasávali vůni éterických olejů vycházející z mydlárny, vzali balíček s mýdly a už byli pomalu na odchodu, když najednou malý kluk tahá tátu za tričko se slovy: "Tatííí, a z čeho a jak se to mýdlo vyrábí?" Tatínek nevěděl. A jak občas zjišťuji, neví to kdekdo. A co Vy? Víte co je mýdlo a jak se vyrábí? V mém dnešním povídání se tedy zaměřím na zodpovězení této základní otázky.

Mýdlo je směs hydratovaných alkalických solí vyšších karboxylových (mastných) kyselin přírodního původu. Alkalickou hydrolýzou vzniká glycerol a soli kyselin. Chemicky tedy mýdla patří mezi aniontické tenzidy, mají hydrofilní část (aniont od karboxylové skupiny) a hydrofobní část (uhlovodíkový řetězec). Hydrofobní část interaguje s nečistotou a hydrofilní s vodou. Tím výrazně usnadní rozpuštění nečistot ve vodě, která je následně odplaví. Nebudu tady vypisovat chemické vzorce, reakce ani popisovat jak se na sebe ty uhlíkové řetězce váží. Bylo by to jen popisování pro laiky poměrně nezáživných procesů. I když já tyto procesy shledávám vzrušujícími a pro mydláře velmi důležitými pochopit. Bez znalostí, co se při výrobě mýdla děje, bez znalostí chemie a složení surovin, těžko vznikne kvalitní mýdlo. Jsem si vědoma, že moji čtenáři, ke kterým zde promlouvám, jsou povětšinou laici, kterým je nutno výrobu mýdla popsat tak, aby ji pochopili, tedy spíše prakticky než je zahltit chemickými vzorci. V popisu výroby vynechám záměrně synteticky vyrobené tenzidy (vyráběné z vyšších alifatických nebo aromatických uhlovodíků, získaných z ropy) a mýdlo vyrobené z již vyštěpených mastných kyselin. Mě, a věřím že i Vás, zajímají nejvíce, jak vznikají mýdla přírodního původu, vyrobená z tuků a olejů přímou saponifikací.

Už jsem tu párkrát ve svých povídáních zmínila, že mýdlo se vyrábí z tuku získaného z rostlin nebo zvířat a louhu už odedávna víceméně stejnou metodou. Prostě se tuk, alkálie a voda smíchá. Tečka, hotovo dvacet. Asi jako když řeknete, že chleba je upečená směs mouky, soli a vody.  No, zní to jednoduše a to je důvod, proč se na výrobu mýdla i pečení chleba vrhá tolik nadšenců. Ti, kdo doma zkoušeli upéct chleba nebo vyrobit mýdlo už ale seznali, že klíčem k výrobě kvalitního chleba, nebo kvalitního mýdla je hlavně ta technologie, správný výběr spolu s metodou zpracování několika málo základních surovin. U mýdla je těch metod trochu víc než jedna, i když z jedné metody vychází všechny další, protože někdy zmýdelňujeme tuk alkálií a někdy zmýdelňujeme už čisté mastné kyseliny z tuků vyštěpené. Někdy se tuk a alkálie míchají za studena (to jest bez vnějšího zdroje tepla), a někdy se směs zahřívá (metoda za tepla). Někdy se z hmoty odebírá v průběhu výroby glycerin a někdy je tam ponechán. Některé z těchto postupů lze úspěšně zvládnout doma v kuchyni, na jiné je už potřeba průmyslové zařízení. Ke zmýdelnění se někdy používá hydroxid sodný, někdy hydroxid draselný a podle toho je výsledné mýdlo buď sodné, nebo draselné. Princip je však stále stejný - zmýdelněný tuk. Stále tu padá slovo "alkálií (louhem) zmýdelněný tuk". Jenže co se při smíchání dvou tak různorodých substancí jakými jsou tuk a louh děje?

Počítání receptury a odvažování surovin.

Vezmu Vás k sobě do mé mýdlové laboratoře a trochu poodhalím tajemství vyroby mýdla. Na výrobu základního mýdla budeme potřebovat tuk, hydroxid a vodu. Ještě, než přistoupíme od teorie k praxi, zůstaneme sedět s tužkou v ruce u mého starého pracovního stolu, neboť prvním důležitým krokem je formulace základní receptury, tedy příprava receptury pro naše mýdlo. Každý z tuků má své chemické složení, své vlastnosti a obsah dalších, nezmýdelnitelných látek. Není vůbec jedno, jaké a v jakých poměrech budou tuky v receptuře zastoupeny. Tuky jsou estery, ve kterých jsou jednotlivé mastné kyseliny esterifikovány trojsytným glycerolem (běžněji ho známe pod názvem glycerin a je to druh alkoholu). Proto se jim také říká triglyceridy. Mastné kyseliny se dělí kupříkladu podle nasycení (což vyjadřuje číslo kyselosti - jodové číslo), nebo délky řetězce. A už jsme zase u těch řetězců. A k tomu ještě nasycení! A to jsem vám slíbila, že s tou chemií dám pokoj. Jenže, všechno tohle jsou důležitá kritéria výběru tuku pro mýdlo. Výběr správných tuků je dost zásadní věcí. Tak aspoň nechám stranou ostatní příbuzné estery z rodiny lipidů, tedy vosky rostlinné nebo živočišné, ke kterým se řadí i lanolin a jojobový olej a které také zmýdelňují. Záměrně používám plurál, protože nejlepších výsledků mydlář dosáhne, pokud použije vice různých tuků s různými vlastnostmi. Vše totiž musí být ve správné rovnováze, aby bylo mýdlo tvrdé, ale ne zase moc, aby pěnilo, ale nevysušovalo, aby se nerozpatlávalo, ale dobře hydratovalo…. Po výběru tuků, propočtech obsahu jednotlivých látek a tedy stanovení nejideálnějšího poměru tuků, nastává neméně důležitý krok, a tím je výpočet potřebného množství hydroxidu. Každý tuk totiž, aby se přeměnil z tuku na mýdlo, potřebuje jiné množství hydroxidu, což se vyjadřuje takzvaným saponifikačním číslem. Pomocí vzorce se pak přesné množství pro konkrétní skladbu a množství tuků vypočítá. Tabulek saponifikačních čísel je celá řada. Některé uvádí průměr, některé rozmezí, některé počítají už s několikaprocentním přetučněním. V číslech může být dost markantní rozdíl a čert aby se v tom vyznal! Nejpřesnější je obvykle číslo uvedené přímo na technickém listu daného tuku od konkrétního výrobce respektive dodavatele. I když tam jde take obvykle o průměr, neboť každý tuk, v každé výrobní šarži může mít hodnotu maličko rozdílnou. Existují samozřejmě i metody, jak SAP hodnotu určit laboratorně zcela přesně. Proč je to tak důležité? Je-li špatně vypočítáno množství hydroxidu, mýdlo bude buď měkké s přebytečným nezmýdelněným tukem, nebo v horším případě s přebytkem volné alkálie a bude dráždit pokožku a může vést až k jejímu poleptání. Určité přetučnění mýdla proto mnoho mydlářů používá pro jistotu, aby zabránili riziku, že v mýdle budou volné alkálie. Příliš přetučněná mýdla mají ale menší čistící schopnost a jsou náchylná na žluknutí. Přetučnění je berlička, která není až tak nutná, když máme zdravé nožičky. A dobře "vypočítané" mýdlo zdravé nožičky má. ;) Mýdlo bude měkké také při špatně zvoleném poměru jednotlivých tuků, respektive v nich obsažených mastných kyselin. Každý tuk má také jistý poměr tzv. nezmýdelnitelných látek, jak napovídá jejich název, ty se prostě působením hydroxidu nezmýdelní a v hotovém výrobku zůstanou ve své původní podobě.

Dále je potřeba stanovit množství vody. Mnoho mydlářů používá sále stejné množství vody pro všechny formulace, což není nejšťastnější volba. Přesné množství vody je odvislé na velkém množství faktorů a žádná převzatá receptura nemůže kalkulovat se specifickými podmínkami každého jednotlivého mydláře ani jeho znalostmi. Za téměř desetiletou praxi vím, že recepturu mýdla je třeba posuzovat komplexně. Voda je katalyzátor reakcí, probíhajících při zmýdelnění a její správně zvolené množství bývá velmi podceňováno! Kolik je jí potřeba, záleží na základní receptuře, teplotě surovin při smíchávání, teplotě a vlhkosti v mydlárně, druhu forem, způsobu a délky míchání, na dalších přidávaných surovinách, které teplotu zvýší, saponifikaci brzdí nebo urychlí, způsobu izolace, ale nakonec i v jaké fázi je měsíc, nebo jak se mydlář vyspí. A naopak korekce množství vody může změnit ostatní faktory během výroby.

Z toho vyplývá, že důležitý je tedy nejen výběr a množství surovin, ale stejnou měrou i jejich zpracování, neboť vedle daného množství, typu a poměru surovin je zde mnoho proměnných, které určují výslednou kvalitu mýdla. Pojďme se na výrobu podívat blíže. Máme tedy připravenou recepturu mýdla, všechny tři hlavní suroviny odvážené a můžeme přistoupit k samotné výrobě. Víme, že kyselina je látka přijímající elektronový pár, zásadou je látka, která elektronový pár dodává. Za určitých podmínek, a když je jich vzájemně správný poměr, dokáží se spojit a vznikne něco neutrálního. V našem případě mýdlo. (poznámka: které je ovšem v kontaktu s vodou slabě zásadité, protože s vodou hydrolyzuje a ionty OH - způsobí zvýšení pH). O tuku už jsme si řekli, že jde vlastně o kyselinu. Karboxylovou, tedy mastnou kyselinu. Tuk (kyselinu) a hydroxid (zásadu) nám pomůže spojit voda. Tuk a voda se nekamarádí. To všichni víme. Voda smíchaná s hydroxidem, tedy louh už se s tukem skamarádí lépe. Voda a perličky hydroxidu se sice kamarádí, ale jejich vzájemné seznamování je dost bouřlivé. Nikdy nelijeme vodu do hydroxidu, ale sypeme opatrně, za stálého míchání a ochráněni pracovními pomůckami hydroxid do vody. Divokou reakcí se uvolní velké teplo a dráždivé výpary. Teplota studené vody vystoupá téměř k varu. Bublá a pění, ale nakonec se uklidní a vychladne. Na první pohled se pak zdá neškodná, ale zdání klame. Voda smíchaná s hydroxidem je jako žiletka. S pH okolo 12 je louh silně žíravý. Až klesne teplota louhu na požadovanou hodnotu, na kterou zahřejeme i tuky, velmi opatrně ho do tuku přilijeme. Louh je těžší než tuk, takže sedne ke dnu. Nemá dobrovolně mnoho zájmu se s tukem kamarádit. Je to jako v tanečních, kdy slečny stojí na jedné straně sálu a chlapci na druhé a nemají chuť se přiblížit. Mezi nimi běhají pomocníci tanečního mistra a nutí hochy obejmout slečny a dát se do tance. Spojovat se v páry. Plusy a mínusy, kluci a holky. Je třeba tomu pomoct mícháním, dostat je mezi sebe, pomoct jim najít se, představit jednoho druhému. V mýdlovém hrnci se nám pak všechny ty páry v řetězcích postupně pospojují a začnou tančit. A je to nádherná podívaná. To, co předtím nešlo spojit, co prskalo a vzdorovalo, tvoří najednou stejnorodou směs. Náš mýdlový hrnec ale nestojí na plotně, směs nezahříváme. Proto se té metodě říká "za studena". Až dosáhne směs požadované viskozity, přidáme případné další suroviny, k tomu se dostanu níže, a odlijeme jí do formy, kde reakce pokračuje dál. Ach to slovo viskozita, s jehož interpretací bojuje tolik mydlářů. "Do konzistence pudinku", "do zhoustnutí", a co je husté málo a co už moc, a je ta správná konzistence opravdu tak důležitá? Inu, důležité to je celkem dost a odhadnout konzistenci chce ten cit a zkušenost a také si ujasnit, jak například budeme dále směs zpracovávat. Ve formě, po odlití, vzniká velké teplo (exotermická reakce), hmota tu může dosáhnout nějakých 80°C i více. Od určité teploty směs prochází gelovou fází, kdy jakoby zprůsvitní, a jak reakce odeznívá, zase pomalu chladne, tuhne a matní. Alchymistická transformace! Aby vznikající teplo neuteklo (pokud chceme, aby neuteklo), formy se různými způsoby izolují. Tahle reakce -saponifikace- vezme nějaký čas. Dá se urychlit tím, že se směs tuků a louhu opatrně zahřívá, buď za současného míchání, nebo bez něj. Takové metodě se pak říká "za tepla". V mnoha případech je nutno u odlité směsi teplotu, ke které vystoupá, korigovat. Někdy směs dokonce nenechat projít gelovou fází. Třeba když mydlář používá éterické oleje citlivé na teplo, nebo formulaci s mlékem. Tak jako tak, nastane moment, kdy je saponifikace u konce. Mýdlo putuje z formy ven, velký blok se nakrájí na požadované kousky a uloží ke zrání. Co to je, to zrání a jak dlouhé je a musí to být? I to je častá otázka. Mýdlo musí především ztratit část vody, kterou bylo nutno při výrobě použít k rozpuštění hydroxidu. Doba zrání je u různých druhů mýdel různá, už jsem tu zmiňovala, že jsou mýdla (alepské či nabluské, která zrají i několik měsíců). Tím se zpevní a tím se zvýší i jeho odolnost k rozmáčení (*pozn: vlivem obsahu hydroskopického glycerinu je ovšem každé přírodní mýdlo více či méně náchylné na rozmáčení, pokud se nechá ve vlhkém prostředí, neřku-li přímo ve vodě ležet). Pak už následuje jen zabalení a cesta k zákazníkovi.

Rozpouštění tuků a vmíchání přísad.

Základní receptura je nepopsaný list papíru. Předurčuje samozřejmě do velké míry, jaké výsledné mýdlo bude, ale pomocí dalších přidávaných surovin může mydlář ještě dále měnit vzhled, vůni a charakter mýdla. Tady se otevírá další obrovský prostor pro tvoření. První funkcí mýdla je samozřejmě umýt/odstranit pot, přebytečný maz, odumřelou kůži i na pokožce ulpělé nečistoty, což dokáže už toto základní mýdlo. Příroda skýtá nepřeberné množství surovin, které může mydlář do základní mýdlové hmoty v různých fázích výroby přidat. Plní buď jen dekorační funkci, ale zároveň mohou být pokožce prospěšné, protože pokožka je jednak schopna vstřebávat různé látky a ty na ní také nějak působí. Bylinky či koření ve formě sušené, drcené, mleté na pudr, drcené pecičky plodů, extrakty či esence nebo éterické oleje z nich, dodávají mýdlům barvy, strukturu i léčivé vlastnosti. Jíly, kaoliny, nebo černé uhlí mýdla barví a mají schopnost vázat toxiny a zvyšovat čistící schopnost mýdla. Vedle rostlinných surovin jsou i produkty zvířecí (při jejichž získávání nebylo zvířatům ublíženo) jako mléko, včelí vosk, med, či propolis, hedvábný protein a lanolin. Přidat do mýdla se dají i další aktivní látky jako různé výtažky, vitaminy, proteiny, rostlinná másla a vosky… surovin je nepřeberné množství. Velkou kapitolu tvoří éterické neboli esenciální oleje, které mydláři používají jednak k ovonění mýdla, ale zejména pro jejich aromaterapeutické účinky. Zde ovšem zmíním, že u nás legislativně nic jako léčebná kosmetika neexistuje, a u mýdel nesmí být ani na obalu, ani v popisu, například na e-shopech uvedeno, že léčí nebo jsou aromaterapeutická! Takovéto výrobky, mohou být označeny jako "podporující či doplňující léčbu", "napomáhající hojení" apod. Z popisu musí být jasné, že nenahrazují léčiva, přestože nezřídkakdy nějakou tu zdravotní potíž opravdu odstraní.

K ovonění mýdla někteří mydláři vedle éterických olejů používají i syntetické parfémy. Ty se začaly do mýdel přidávat až koncem 19. století zejména proto, aby překryly pach nekvalitních, zejména živočišných tuků, použitých k výrobě. Dnes je tomu proto, že éterické oleje jsou příliš drahé a hůře dostupné, neboť k jejich výrobě je zapotřebí velké množství rostlinného materiálu. Také barvy někteří výrobci používají syntetické, většinou proto, aby dosáhli intenzivních odstínů a efektních vzorů. V této souvislosti jen dodám, že jsou k dispozici už připravené průmyslově vyrobené základní mýdlové směsi, které stačí rozpustit, přidat další příměsi a odlít. Z mého pohledu toto není mydlářské řemeslo, přestože mnoho těch, kdo si mydláři říkají tyto pololtovary a metody používají. Je také řada dalších syntetických surovin určených jako přísady do mýdel (např. konzervanty, antioxidanty, parabeny, antibakteriální přípravky, EDTA aj.), nebudu je zde ale šířeji zmiňovat.

Většina mydlářů si zvolí jednu základní recepturu a do ní pak přidávají další suroviny. Je to jednoduché v tom, že mohou udělat velikou dávku mýdové hmoty a obměnami vytvořit varice, tedy na první pohled různá mýdla. To zrychlí a zefektivní, potažmo zlevní výrobu. Toto zjednodušení na druhou stranu znamená do určité míry ochuzení, právě proto, že základní receptura může tak moc definovat výsledné mýdlo. Překvapivě se touto cestou vydává nemálo mydlářů a těch, kdo komponují pro každý druh mýdla unikátní recepturu se vším všudy, tedy ne jen přídavkem ostatních surovin, je už mnohem méně. Každopádně u přidávání dalších surovin do základní mýdlové hmoty platí pravidlo, že méně může být více. Některé kreace jsou již na hranici nevkusnosti, mýdla hýřící barvami a přeplácaná různými vzory a dekory postrádají eleganci. Celý výtvor nezřídkakdy hraničí s praktičností, třeba když Vám ucpou odpad ve vaně poupata růží či svitky skořice, které na povrchu mýdla vypadaly tak efektně... Dalším pravidlem je i pravidlo synergie, a to zejména, když od mýdla budeme očekávat nějaké léčbu podporující účinky. Jsou suroviny, nebo vůně, které společně své účinky navzájem potencují či doplňují, které spolu ladí, jiné vytváří disharmonii až nelibý pach, v horším případě jsou kontraindikované. Mydlář by měl mýdlo tvořit s jasným cílem, pro konkrétní neduh, typ pokožky, funkci a k tomu přizpůsobit skladbu surovin. Každou svou mýdlovou kreaci tvořit jako celek.

Zrající mýdla a hotová mýdla s dekorem.

Mydlářství je stejnou měrou věda, jako umění. Mydlář musí mít nejen chemické znalosti, ale i cit pro celý proces. Pokud chce kromě jednoduchých mýdel k umytí vyrábět i mýdla krásná, barevná, lahodící oku, pak také určité kreativní cítění a znalost surovin a postupů výroby. Mýdla s léčbu podporujícími vlastnostmi vyžadují širší znalosti vlastností a indikace éterických olejů, bylin, léčivek a mnoha dalších substancí a mydlář by měl vědět, jak a v jaké formě je použít, aby z jejich léčivé síly získal co nejvíce. Mydlář by také, alespoň částečně, měl znát fyziologii pokožky, rozumět lidskému tělu, jeho funkcím a onemocněním. Vůně je něco, co od mýdel téměř vždy očekáváme. Jaké vůně zvolit, jak je míchat a jak s nimi pracovat, aby se tyto cenné přísady neznehodnotily, to je další velká věda, bez které se neobejde. Suma sumárum, mydlář je důležitá osoba, která tvoří rozdíl mezi obyčejným a výjimečným mýdlem. Není lehké to vše obsáhnout a vybalancovat a není neobvyklé, když se mydlář vyprofiluje a zvolí si svou cestu a typ mýdel, jaký bude vytvářet. Jsou mydláři, striktně se specializující na jednoduchá přírodní mýdla s minimem surovin indikovaných k podpoře léčby, čistě funkční, nezdobená a málo barevná. Jsou naopak mydláři, kterým jde primárně o vysokou dekorační funkci mýdla, a to i na úkor jeho funkcí či zmíněné praktičnosti. Taková mýdla jsou pak vhodná spíše jako dárek nebo na ozdobu koupelny. Je pak už jen na zákazníkovi, co od kostky mýdla očekává, jaká kritéria zvolí při výběru, a zda si najde mydláře, jehož tvorba, metody a výsledek mu budou nejvíce sympatické, a jehož produkty mu budou nejlépe vyhovovat. Věřím, že informovanost zákazníkovi pomůže s výběrem toho svého oblíbeného mydláře, nebo více mydlářů, a to je také jedním z cílů mých povídání.

Tweet