18. O životě a tekutém slunci

Nějakou dobu jsem má povídání zanedbávala. Předvánoční shon sice po Vánocích polevil, ale já si na klidnější zimní měsíce naplánovala vývoj nových produktů, spolupráci s firmou Nobilis Tilia, plánování rekonstrukce mlýna… a ani jsem se nenadála a bylo léto. Prostě toho najednou bylo nějak moc a nakonec, život, to není jen práce a mydlárna. ;)

V jednu chvíli jsem také zapochybovala, zda vůbec moje povídání někdo čte, zda to někoho zajímá a zda má smysl těm příspěvkům věnovat čas. Spoustu času, protože každou informaci prověřuji, pečlivě skládám a snažím se, aby i odborná témata byla psána zajímavě, pochopitelně a záživně a vše bylo doplněno pěknými fotkami. Ale psaní mě baví a budu psát dál, jak jen mi čas dovolí a dokud mi nedojdou témata (což zatím nehrozí). Pevně doufám, že mé povídání baví i vás, mé čtenáře. Což mi nedá nepřipomenout, že pod články je prostor pro vaše komentáře nebo připomínky.

Skončila jsem minule příspěvkem o tom, jak se mýdlo vyrábí. Zmínila jsem, že jednou ze tří klíčových surovin pro výrobu mýdla jsou tuky. Mezitím jsem rozšířila nabídku i o pár kosmetických přípravků. Jak mýdla, tak nové produkty rostlinné kosmetiky mají jedno společné. Jejich hlavní a velmi důležitou složku tvoří právě rostlinné tuky a oleje, kterým bych ráda věnovala toto povídání.

Některé z rostlin, z jejichž semen či ořechů lze získat olej. Zleva: broskvoň, petržel, réva, třešeň, oliva, vavřín, dýně, mandloň, rybíz, líska, malina, šípek, jahoda, rakytník, švestka.

Rostliny dokáží fascinující věci. Jejich vůle žít je neuvěřitelná. Docela maličké semínko dokáže nadzdvihnout vrstvu půdy, jak se dere na světlo boží. V rostlinách je obrovská síla a touha po životě. Semena a plody rostlin po dozrání us(ch)nou. Chráněny obalem nebo skořápkou před mechanickým zničením a žluknutím přečkají mrazy i nepohodu, aby na jaře, probuzena sluncem pukla, pustila klíček, našla trochu zeminy a vláhy, zachytila se a počala růst. Co pomáhá semínku přežít a kde bere tu neskutečnou sílu a neuvěřitelnou energii? Má zásoby, které dostalo od své mateřské rostliny. Ta do něj, do svého potomstva, dala všechnu svou vitalitu. To nejcennější, co semena a plody mají jsou oleje, které je chrání před vyschnutím a poskytují jim dost živin pro to vyklíčit, zakořenit a zásobit malou rostlinku energií. Ať to je oliva, kokosový ořech, avokádo, semínko máku, petržele, oříšek z piniové šišky nebo třeba drobounké jadérko jahody nebo maliny. Některá přímo v semeni, jiná v dužině jeho oplodí (např. oliva, avokádo nebo palma), všechny obsahují olej, který se z nich dá různým zpracováním získat. Když jsou oleje tak blahodárné pro rostliny, stejnou službu prokáží i člověku.

V první řadě bych ráda vysvětlila, co jsou to tuky a jaký je mezi nimi rozdíl. Tuky jsou estery patřící do rodiny lipidů, tyto látky se vyznačují tím, že jsou nerozpustné ve vodě, jsou tedy hydrofobní a jsou hořlavé. Se 38 kJ/g jsou také nejbohatším zdrojem energie. Z chemického hlediska jsou to organické sloučeniny, tvořené uhlíkem (C), vodíkem (H) a kyslíkem (O). Rozlišují se podle množství a druhu mastných kyselin, což jsou různě dlouhé a různě strukturované uhlovodíkové řetězce se specifickým zakončením. Toto zakončení tvoří atom uhlíku, dva atomy kyslíku a jeden atom vodíku a nazývá se karboxylová skupina. Sloučením tří mastných kyselin (stejných nebo různých) a molekuly glycerolu (běžněji ho známe pod názvem glycerin a je to druh alkoholu) vznikají tuky. Tento proces se nazývá esterifikace. Odtud tedy název triglyceridy nebo estery.

Podle přítomnosti dvojné vazby rozlišujeme tuky, respektive mastné kyseliny na nasycené a nenasycené. S těmito termíny se často setkáváme, ale mnoho z nás neví, co to vlastně znamená. Uhlíkový řetězec mastných kyselin je tvořen atomy uhlíku, na které se napojují atomy vodíku a řetěz je zakončen karboxylovou skupinou. Pokud jsou všechny atomy uhlíku obsazeny atomy vodíku, jde o úplný (uzavřený) řetězec a tuk je nasycený. Nenasycené tuky obsahují převahu nenasycených mastných kyselin a obvykle se jedná o oleje. V tomto případě nejsou všechny atomy uhlíku v řetězci obsazeny atomy vodíku, chybí zde určitý počet vodíkových atomů a řetězec je tedy otevřený, tím pádem zeslabený. Takovému zeslabenému místu se říká dvojná vazba, neboť atomy uhlíku se propojují vícekrát samy mezi sebou, namísto aby se propojily s atomy vodíku. Toto oslabené místo má tendenci reagovat s kyslíkem, tedy oxidovat neboli žluknout. Z toho vyplývá, že nasycené tuky jsou stabilnější, tužší, jednodušeji se skladují a odolávají oxidaci. Naopak nenasycené jsou tím méně stabilní, čím větší počet dvojných vazeb mají. Je-li v řetězci jedna dvojná vazba, jde o mono-nenasycenou mastnou kyselinu. Pokud je dvojných vazeb víc, jde o více-nenasycenou mastnou kyselinu. Takové oleje se snáze kazí, hůře skladují a nesnesou zahřívání na vysoké teploty.
Pro zdraví jsou tuky důležité, obzvláště pokud obsahují takzvané esenciální mastné kyseliny. Esenciální znamená, že si je tělo nedokáže samo vyrobit a musíme je získat jinak, ať již v potravě, nebo aplikací skrz pokožku. Jsou to zejména kyseliny linolová a linolenová. Tuky obsahují ještě spoustu dalších aktivních látek - lipoidů, označované též jako nezmýdelnitelné látky. Jsou jimi terpeny (například triterpen sekvalen), fosfolipidy (například lecitin), glykolipidy (ceramid), fytosteroly, fytoestrogeny, vitamíny rozpustné v tucích (A,D,E,K) lipofilní barviva (karotenoidy, chlorofyly), vosky, cukry, enzymy. U olejů s také setkáváme s dalšími důležitými hodnotami. Kvalita tuků a olejů se určuje pomocí jodového čísla a čísla kyselosti. Tato čísla vyjadřují oxidační stálost oleje a percentuálně zastoupení nenasycených mastných kyselin.  O saponifikačním čísle už jsem se zmínila v minulém povídání, to vyjadřuje, kolik hydroxidu sodného nebo draselného je zapotřebí ke zmýdelnění daného oleje.

schéma výroby ve starobylé olejně neboli zábojně. zdroj: kniha Zapomenutá řemesla autorů Miroslava Janotky a Karla Linharta.

Tradiční ruční výroba foto Banque-d'images a lisování oliv za pomoci osla. foto: Julia Peck-vert

Historie výroby olejů sahá až k samému počátku civilizace. V povídání o výrobě mýdla jsem zmiňovala, že archeologové našli důkazy o produkci olivového oleje již v době 6000-7000 let př. n. l. v pohoří Karmel v Izraeli. To jen dokládá, že už velmi dávno lidé pochopili, jak cenné jsou oleje a tuky a začali je ze semen cíleně získávat a využívat ke svému prospěchu. Zprvu drtili olejnatá semena a plody ručně pomocí jednoduchých lisů z kamene a olej zachytávali. Zjistili, že třením a mírným zahříváním, které při něm vzniká se oleje uvolňuje, a že velký tlak pomáhá získat ze semen více oleje. Později lidskou sílu nahradila domácí tažná zvířata a lisy a mlýnky se stávaly důmyslnějšími. S potřebou získávání většího množství oleje a též z důvodu ulehčení práce vznikaly manufaktury, takzvané olejny, lisovny olejů nebo olejové mlýny a stoupy poháněné lidskou silou (šlapáním stupníku pracovníkem) nebo vodní silou (obdoba mlýnů). V Čechách se olejníkům, tedy výrobcům oleje říkalo zábojníci a v polovině 15. století už v Praze měli vlastní cech. Zabývali se převážně výrobou lněného a konopného oleje ve mlýnech vybavených stoupami, lisy a jiným zařízením. V 16. století se z měst vytratili a přesunuli na venkov. Prastaré tradiční mechanické metody lisování oleje se udržely ve velmi malém měřítku dodnes.

Jestlipak je všechny poznáte? (nápověda: kokosový ořech, vlašský ořech, burský ořech, mandle, broskev, meruňka, lískový ořech, pistácie, švestka, dýně, třešeň, slunečnice, pšenice, pepř, hroznové jadérko, rýže, paprika, len, kopr, kmín, hořčice, sezam, černucha, petržel a mák.)

Výchozí surovinou k výrobě oleje jsou, jak už jsem řekla, různá semena, semínka či ořechy, případně jejich oplodí. Z jakékoliv jedlé rostliny rozmnožující se pomocí semen lze získat olej.  Některá jsou více olejnatá, jiná méně. Olivy, palma olejná, len, kokos či avokádo vydávají olej mnohem jednodušeji a dobrovolněji než třeba zrníčka révy, semínka šípků, třešňové pecky nebo jahodová zrníčka. Tyto suroviny je třeba zpracovávat jinými způsoby, aby vůbec mohly přinést užitek. Kvalita vstupní suroviny je samozřejmě velmi důležitá pro kvalitu výsledného oleje. Semínka musí být po sklizni vyprána a dobře, ale šetrně usušena a vakuově zabalena, aby nezplesnivěla. Olejnaté plody s dužinou, jako například olivy zpracovány ihned po sklizni. Některá semínka je potřeba před lisováním speciálně upravit, například plody vavřínu (nutné k výrobě Aleppo mýdla) se musí speciálními postupy zbavit toxinu, při výrobě olejů z klíčků, například kukuřičných nebo pšeničných se musí klíčky od obilovin separovat, a podobně. Ještě kvalitnější surovinou jsou semínka z rostlin z biologického nebo biodynamického zemědělství. Většinou se plodina pěstuje přímo pro olej (například olivy, řepka nebo slunečnice), jindy je olej získáván ze semínek zbylých při jiném zpracování (například zrníčka zbylá po zpracování vinné révy na víno).
Pojďme se teď podívat, jakými způsoby se oleje ze semínek vyrábí dnes.

Malá lisovna olivového oleje - drcení mezi kameny foto Volmiano a lisování olivové pasty mezi rohožemi v olejně v Tunisku. foto: Aldo Pesce.

Romantická představa o malých řemeslných lisovnách olejů, kam si zajedete pro lahvičku čistého a úplně čerstvého panenského, za studena lisovaného oleje je spíše pohádkou. Nejblíže bych to přirovnala k čerstvě nadojenému mléku přímo ze statku od krávy, malým pražírnám kávy a vlastně všem malým řemeslným provozům, třeba i mydlárně. :) Takovýto způsob výroby technicky nemůže uspokojit potřeby velkého trhu. Čerstvý surový olej nelze dlouho skladovat a výroba tímto pomalým a komplikovaným postupem zdaleka nemůže pokrýt vysokou poptávku. Faktem ale je, že lokálně se dá, čas od času, narazit na výrobce, snažící se úspěšně o produkci čerstvých olejů tímto způsobem, ať již ze suroviny, kterou sám pěstuje, či jen lisuje nakoupená semínka. I u nás v poslední době takové malé provozy vznikají. Například na jihu Evropy je stále mnoho malých rodinných podniků, zabývajících se pěstováním oliv v malém. Větší malopěstitelé si je sami lisují, ti menší si je vozí do malých lisoven. Olivy musí být ručně česané, zralé a nenapadené. Zpracovávají se nejpozději do asi 3 dnů po sklizni. Nejlepší a nejkvalitnější olej vytéká samovolně z podrcených plodů. Na stupínku níže je pak olej z takto podrcených plodů mechanicky vylisovaný. Nověji, ve větších manufakturách je olej získáván pomocí odstředivé síly. Malovýrobci mají oleje pro vlastní potřebu, nebo je lokálně prodají „ze dvora“, na trzích, restauracím nebo malým obchůdkům. Podobně je to i s dalšími druhy olejů. Zpracování zahrnuje sklizeň plodů a získání jejich semen. Například z dýní se semena separují speciálním strojem už na poli a nepotřebná dužina a rostlina zůstává na poli jako hnojivo. Následuje praní, sušení a uskladnění semen, případné loupání a samotné lisování na malých lisech, které zpracují jen několik desítek kilo za hodinu. Oleje se pak buď filtrují, nebo jen umístí do sedimentační nádrže a prodávají nefiltrované. Tímto jednoduchým lisováním se zpracovávají výhradně olejnatá semena a výsledné oleje jsou lahodné, chuťově vyvážené, plné prospěšných látek a jsou tak to nejcennější, co můžeme získat. Takové oleje jsou jako tekuté slunce!

Průmyslová výroba olivového oleje - příprava oliv, čerstvě vylisovaný panenský olej a lahvování oleje v lisovně Metrotech hellas v Řecku. foto: Makariterra

Úplným opakem romantické malé lisovny je průmyslová výroba, kde je situace o dost jiná. Nenasytný trh se stále větší spotřebou a s cílem zvýšení výtěžnosti přesunul výrobu olejů do továren. Zde se oleje také zpracovávají lisováním nebo lisováním za studena (extra panenské, panenské) neboť jsou vyrobené mechanickou cestou, tedy přímým lisováním, ale postup je upraven pro velkovýrobu. Zahřátí na vysoké teploty nahradilo těžkou práci, ale my víme, že teplo je nepřítelem oleje!  Prvním krokem při výrobě olejů je čištění od mechanických nečistot a případné loupání semen. Poté jsou semena rozdrcena mezi válci na šrot nebo mouku. Ve fázi zvané předehřátí je melivo mírně zahříváno na teploty asi 40-85°C, teplo roztahuje olej a vlhkost v buňkách, ty praskají a olej uvolní. Pak jde olej do lisu, kde semena za současného mletí a stlačování olej uvolňují. Lisy vyrobené z nerezové oceli jsou buď vyhřívané, nebo ne (pokud ne, je proces označovaný jako lisování za studena). Tak jako tak, při jakémkoliv tření, jímž lisování je, vzniká menší či větší teplo, okolo 70-85°C. Vylisovaný olej stéká do filtru a je považován za ten nejkvalitnější, jaký lze z velkoobjemového zařízení získat. Výtěžnost u průmyslového lisování je větší než při výrobě v manufaktuře, oleje jsou ale stále poměrně kvalitní, cennější, a tudíž dražší než ty získané pomocí rozpouštědel.
A právě chemická extrakce rozpouštědly je další způsob, jak se dá olej ze semen získat. Zbylý šrot, zvaný pokrutiny stále obsahuje poměrně dost oleje. Pokrutiny z lisu nebo šneku jsou tvrdé a musí se znovu rozmělnit a následně je z nich olej uvolněn pomocí rozpouštědla, většinou benzinu nebo hexanu či předehřátou párou. Rozpouštědlo se pak odpaří a vydestiluje. Takto získané oleje je stále ještě možné označit jako surové a buď se míchají s oleji z předchozího lisování, nebo zpracovávají zvlášť. Tímto způsobem jsou zpracovávány nejen pokrutiny zbylé po předchozím lisování, ale i olejnatá semena přímo. Jakékoliv další zpracování se odehrává v továrnách zvaných rafinerie.

Z lisovny se do takové rafinerie přesuneme. Surové oleje do rafinerií putují často z velké vzdálenosti. Tam jsou dále zpracovávány čili zušlechťovány neboli rafinovány. Toto zpracování, ať již úplně nebo částečně zahrnuje operace jako neutralizace, bělení, filtrace, deodorace, ale také zbavení vody, plísní a pesticidů, které může surový, průmyslově vyrobený olej obsahovat. Rafinace není vždy špatná a neprovádí se pouze z ekonomických důvodů. Záleží, proč, jak a s jakým cílem je prováděna. Může jít o jednoduchou filtraci přes dřevěné uhlí, neškodnou stabilizaci vitaminem E, deodoraci při které na olej působí pára zahřátá na 230-260°C, až po velmi agresivní zpracování, při kterém je v oleji zlikvidováno úplně vše prospěšné, čímž vznikne tekutina bez barvy a zápachu, která v nezměněném stavu vydrží v obchodě na regále dlouhé měsíce až roky. Hydrogenace, tedy ztužení kapalného oleje v pevný tuk, prováděná za vysokých teplot plynným vodíkem a kovovými katalyzátory, např. niklem je poslední hřebíček do rakve, který může olej obdržet. Při tomto procesu dochází ke změně uspořádání dvojných vazeb, čímž vznikají trans-mastné kyseliny, které lidský organismus nedokáže zpracovat. Že je výsledná surovina úplně mrtvá, a že nám nemůže být mnoho prospěšná ani v potravinářství, ani při výrobě kosmetiky, o tom není pochyb.

Dalším ze způsobů získávání oleje ze semen je poměrně moderních metoda nazvaná metoda superkritické fluidní extrakce (z anglického supercritical fluid extraction, zkráceně SFE) nazývaná též CO2 extrakce, neboť probíhá pomocí kapalného oxidu uhličitého. Používá se převážně k získání olejů z málo olejných semínek, které své tekuté slunce nevydávají moc ochotně. Extrakce superkritickým oxidem uhličitým je separační proces, který využívá skutečnosti, že nad teplotu 31 °C (kritickou teplotu) nelze oxid uhličitý dalším zvyšováním tlaku zkapalnit. Vysoce stlačený plyn pak v superkritickém stavu vykazuje mimořádné vlastnosti. S rostoucí hustotou vrůstá totiž schopnost rozpouštět látky. Jde o fyzikální proces, při kterém nedochází k žádné chemické reakci (hydrolýze, esterifikaci apod.) ani k uvolňování tepla. Při CO2 extrakci v olejích nezůstává žádné zbytkové rozpouštědlo, zvyšuje se výtěžnost a kvalita oleje je srovnatelná s lisováním za studena, ne-li ještě vyšší. Tento proces je také velmi šetrný k životnímu prostředí, neboť CO2 je zcela nezávadný, jeho polarita je podobná jako u pentanu a hexanu, které se běžně používají při klasické extrakci. Její nevýhodou je, že nedokáže vyextrahovat některé látky, například fosfolipidy, aminokyseliny nebo cukry.
Další moderní a zatím ne moc rozšířený způsob získávání olejů je molekulární destilace, což je velmi šetrná destilace, která probíhá za velmi sníženého tlaku, tedy za snížené koncentrace molekul vzduchu nad odpařovací plochou. Výhodou je hlavně zabraňování tepelnému rozkladu destilované látky. Tímto způsobem lze nejen získat kvalitní čisté oleje, ale i čistou frakci triacylglycerolů a mastných kyselin. V této souvislosti zmíním i film natočený podle skutečnosti „Lék pro Lorenza“ (Lorenzo’s oil), kdy právě jednotlivě izolované mastné kyseliny (olejová a eruková) zachránily život malému Lorenzovi postiženému nemocí ALD.

https://en.wikipedia.org/wiki/Lorenzo%27s_Oil
https://www.csfd.cz/film/6721-lek-pro-lorenza/prehled/

Lahvičky s cenným obsahem tekutého slunce...

Ať už jsou oleje a tuky vyrobené kdekoliv a jakkoliv, po zpracování se stáčejí do lahviček nebo plní do skleniček a putují ke spotřebiteli. Podíváte-li se v obchodě na lahvičky, téměř nikdy na nich nenajdete informaci o původu suroviny, jakým způsobem byl olej vyroben a ošetřen. Pokud vůbec, označení oleje se obvykle zjednodušuje pouze na lisované za studena nebo rafinované, případně etiketa uvádí výživovou tabulku s informací o množství nasycených a nenasyceným mastných kyselin. Zřídka na etiketách objevíte číslo kyselosti. Nejjistější samozřejmě je olej koupit přímo od výrobce, tam je největší jistota, jak byl olej vyrobený a že je čerstvý. Přes čím více překupníků olej projde, tím je dražší, jeho cesta ke spotřebiteli delší a riziko, že olej nebyl dobře skladován je větší. Důležité je tedy najít si dobrého obchodníka a ujistit se, že olej není špatně skladovaný, starý, nebo dokonce prošlý. Cena olejů se odvíjí od náročnosti pěstování suroviny a výtěžnosti, získávání a zpracování semen nebo ořechů. Je dobré si uvědomit, zda je olej drahý, protože je opravdu kvalitní, nebo zda jen proto, že je distribuován pod známou značkou a prodáván v módním obchůdku. Nové technologie pomáhají získat olej i tam, kde dříve prosté lisování nebylo účinné. Mnohé z olejů jsou však velmi exotické a těžko dostupné a je tedy dobré k jejich nakupování přistupovat s rozmyslem a jasným cílem užití. Oleje jako kávový, jahodový či cedrový stojí v řádu stovek korun za 100ml! Hlavními zdroji degradace je přítomnost kyslíku, světlo, kontakt s kovy (železo nebo měď), přítomnost enzymů (lipázy) a teplo, které funguje jako katalyzátor těchto reakcí. Faktor zpomalující tento jev je vysoký obsah vitaminu E. Pokud ho olej přirozeně neobsahuje, lze jím jej i obohatit. Oxidace, tedy žluknutí, je nejčastější a nežádaný jev pro kosmetické (a samozřejmě i potravinářské) použití rostlinných olejů. V praxi je oxidace snadno viditelným jevem, protože je zodpovědná za změnu vzhledu rostlinného oleje a zatuchlý zápach. Tuky a oleje je tedy nutné skladovat v chladu, suchu a bez kontaktu se vzduchem, nejlépe v tmavých malých lahvičkách, uzavřených skříňkách a po otevření do 6 ti měsíců spotřebovat. Oleje "velmi citlivé" by měly být uchovávány nejlépe v chladničce v dobře uzavřené tmavé nádobě. V případě pochybností by olej neměl být používán. Po použití je dobré hrdlo lahvičky a víčko otřít suchým hadříkem nebo ubrouskem.
Faktu, že oleje reagují, využívají různá průmyslová odvětví. Řekli jsme si, že vlivem působení vzduchu dochází k takzvané oxidaci, neboli žluknutí. Mezi oxidaci zařazujeme i přepalování při vysokých teplotách, například při smažení. Některé citlivé tuky nesnesou ani malé zahřátí a na to je třeba brát ohled i při výrobě mýdla nebo kosmetiky. Řízeně se tuky mohou rozkládat hydrolýzou esterů a to buď kyselou nebo zásaditou. Kyselou hydrolýzou vzniká glycerol a mastné kyseliny o zásadité hydrolýze pomocí zásady, tedy louhu zvané saponifikace neboli zmýdelnění už víme. Při něm vznikají nám už známé látky- glycerol a soli daných mastných kyselin, tedy mýdlo.
Z olejů se také dají získat různé další látky, lecitin, skvalany či rostlinné ceramidy, o kterých jsem se v úvodu zmiňovala, dále sorbitany, stearany, steariny, cetyly aj., které slouží v kosmetické výrobě jako emulgátory, co-emulgátory nebo stabilizátory. K těmto surovinám se určitě v některém dalším povídání dostanu. Oleje mohou taktéž polymerovat, takzvaně vysychat, i to je způsob oxidace, kdy vznikají kyslíkové můstky. Tomu se napomáhá tzv. sikativy a tímto způsobem se vyrábějí fermeže. Ale to už jsme se od mýdla a kosmetiky příliš vzdálili. ;)

Rostlinná másla (nápověda: BIO kakaové máslo za studena lisované surové, BIO kakaové máslo za studena lisované, za studena lisované cupuacu máslo, BIO kokosový tuk za studena lisovaný, BIO bambucké máslo za studena lisované, za studena lisované bacuri máslo, makadamové máslo vyrobené hydrogenací z makadamového oleje.)  

Jak jsou nám tuky a oleje prospěšné? Různé tuky mají různý původ, složení, vlastnosti a obsah prospěšných látek. Podle kvality a původu jsou využívány v mnoha průmyslových odvětvích, jak v původní podobě, tak dále upravované. Kvalitní rostlinné oleje nachází samozřejmě uplatnění v kuchyni (i já si malé lahvičky z mydlárny občas půjčuji k vaření. Mezi mé oblíbené oleje patří oříškový, petrželový, pepřový nebo dýňový :) ). V tomto svém povídání se ovšem soustředím hlavně na použití olejů a tuků v kosmetice. Přestože někteří odborníci tvrdí (a tvrdí to i o éterických olejích), že rostlinné oleje mají příliš velké molekuly, než aby pronikly pokožkou, praxe ukazuje, že rostlinné oleje do těla pronikají. Velký kosmetický průmysl (stejně jako velký potravinový průmysl) se z důvodu jejich stability a ceny přiklání k použití rafinovaných a synteticky vyrobených inertních tuků a parafinů a jejich lobby je příliš silná. Na druhou stranu, malá výroba za studena lisovaných olejů technicky není schopna uspokojit velkou poptávku jak přímo po rostlinných olejích, tak potažmo po kosmetických výrobcích, ve kterých jsou tyto oleje použity. Výroba rostlinné a přírodní kosmetiky je tak stále doménou malých kosmetických provozů a manufaktur a cena takových výrobků odráží cenu vstupních surovin i ruční práci. Je třeba si uvědomit, že lipidy jsou hlavní složkou buněčných stěn a rostlinné oleje patří mezi nejstarší lidstvu známé zdravotní a kosmetické materiály. Syntetické suroviny nejsou pokožce vlastní, zatěžují ji, ucpávají póry a v horším případě způsobují alergie, ekzémy a jiné nepříjemnosti. Vhodně zvolená úprava, tedy rafinace pomůže oleje stabilizovat a prodlouží trvanlivost, ale všeho moc škodí a nešetrné zpracování a poptávka po co nejlevnějších produktech má za výsledek místo kvalitních olejů inertní surovinu bez živin. Na druhou stranu, špatně skladovaný, zoxidovaný panenský olej plný volných radikálů je neméně škodlivý.

Tweet